Co je to jazyková korektura? neboli Kapku odlehčené zamyšlení nad tématem poněkud nudným, kde se dočtete o vztahu korektury a zkaženého masa či o týmové práci korektorů-záškoláků
Chcete-li zveřejnit jakýkoli text a záleží vám na tom, aby působil profesionálně, patrně se neobejdete bez odborné jazykové korektury. Příspěvek do diskusního fóra či na facebookový profil opravíte sami docela snadno (více, či méně, podle toho, jaké měl kdo štěstí na učitelku češtiny – jestli nebyla moc hloupá nebo líná). A když vám pak nějaký „grammar nazi“ chybu vyčte, bude vám to aspoň pobídkou k přitvrzení postupu proti němu, použití podpásových argumentů ad hominem a nakonec ho tak rozcupujete, uděláte z něj hrbáče a opičáka, fašouna a bolševika současně, že se neodváží vám vícekrát zkřížit cestu. I když se při tom možná dost rozčílíte, nakonec vlastně o nic nešlo, protože nešlo o peníze (sic!).
Odlišná situace nastává, chcete-li jakožto podnikatel oslovit své zákazníky, jakožto vydavatel seriózně míněného magazínu podržet čtenáře, nebo ještě lépe získat nové, jakožto student přesvědčit oponenta a porotu, že si z nich jen tak nestřílíte a myslíte to s tím titulem vážně… V takových a podobných případech nepostačí, že učitelka onehdy líná nebyla. I kdyby za svůj, údajně mrzký, plat odvedla prvotřídní práci, přesto stěží mohla odevzdat člověku Ariadninu niť k proplutí všemi zákeřnostmi naší krásné, ale složité mateřštiny, a i kdyby tak byla učinila, anebo jste dokonce studovali bohemistiku, jsou zde ještě nejméně dvě věci, jež potřebujete: (1.) jakýsi cit pro zření chyb, který bych nazval prostě „kritické oko“ (když už bude takové oko dobré, ještě lepší bude zkušené; nemluvě o tom, že nejlepší bude, pakliže ani nebude Vaše – vlastní oko totiž špatně vidí pod vlastní ruku), a (2.) perfekcionistická, nebál bych se říci hnidopišská, šťouralská povaha, která nesnese, aby něco zůstalo jen tak polovičatě, ve stylu „dyť voni si to nějak přeberou“.
Příklad ze života: Jeden pán mi v mé Návštěvní knize vyčítá, že předchozí dva příspěvky jsou psány tak dobře česky, že jsem si je snad napsal sám (neříká to tak otevřeně, ale číst mezi řádky umím), zatímco ve skutečnosti já už jen v těch dvou krátkých úryvcích, jež zmiňuje, napočítám nejméně deset chyb (byť jsem to tam neřekl, abych své zákazníky zbytečně netupil). Pán tedy značně přecenil své quasi-korektorské schopnosti (podlehl dojmu, že sám dokáže posoudit, zda je text napsán dobře česky). To se ovšem stává poměrně často mnoha lidem, a proto je připuštění si svých vlastních mezí v této věci, potažmo rozhodnutí se pro profesionální korekturu, často i krokem před konkurenci, tedy před ty mnohé, kteří myslili, že s vlastní znalostí vystačí (mluvíme-li o oblasti jaksi „menšího byznysu“; v tom větším o potřebě profesionálního zpracování textů nepochybuje nikdo).
Když už tedy jazyková korektura, tak ovšem jaká? Tím přicházíme k otázce korektury čistě pravopisné a gramatické v poměru ke korektuře komplexní (v níž je zahrnuta i stylistika, případně něco dalšího dle nabídky jednotlivých korektorů – u mne kupříkladu dohled nad zásadami tiskové typografie, citačními normami, jistota upozornění na věcné nesrovnalosti, jichž si všimnu, apod.). Tato druhá zmíněná je časově náročnější, a proto samozřejmě dražší, což se ovšem oplácí tím, že má svůj smysl, zatímco první zmíněná je sice poměrně levná a rychlá, za to však taky (ve většině případů) na dvě věci (pravopis a gramatiku, že?).
Opravovat čistě jen gramatiku a pravopis, a nechávat přitom na místě stylistické přehmaty, a to i ty vážné, se mi jednak trochu příčí z hlediska psychologického (kdybych byl lékař a měl někomu zamlčet, že má určitou zlou chorobu, abych mu ošetřil jen povrchové bolístky, necítil bych se zrovna jako Mirek Dušín) a jednak to často ani není dost dobře možné reálně provést – bohužel není málo píšících, jejichž stylistika (týká se to hlavně studentů) je toho rázu, že bez jejího ujasnění nemůžete opravit ani gramatiku a pravopis. Když souvětí absolutně nedává smysl, tak kde má být čárka? Jaké „i/y“ má být ve shodě podmětu s přísudkem, když chybí sdělení, podmět…? Má být „mně“, nebo „mě“, není-li jasné, v jakém pádu slovo jest? Atd. atd. Kromě toho ošetřovat škrábanec na noze, která by se měla amputovat, aby dotyčný přežil, je čirá zhovadilost. Můj názor je ten, že korigovat se musí „z gruntu“. Výstupem práce korektora by měl být čitelný text sdělující myšlenku autora, a nikoli jakýsi jen povrchově naleštěný nesmysl.
Každému proto doporučuji korekturu komplexní, kde udělám pro češtinářskou správnost, obecnou srozumitelnost textu a vhodnost jeho dikce z hlediska účelu maximum za peníz, který není nijak závratně vysoký; zatímco čistě gramatickou, pravopisnou korekturu provedu, po domluvě, pouze ve speciálních případech (i takové samozřejmě jsou; například, pokud je text už jen hodinku před tiskem, nasázený v PDF a grafik by nestihl větší úpravy implementovat).
Pokud někoho vede k využití čistě pravopisné/gramatické korektury ohled finanční (týká se například opět studentů), lze se jistě domluvit na schůdnějším řešení, než je nákup zkrácené, a tedy méně účelné služby. Jednou z variant je u mne například možnost rozložit platbu do několika splátek.
V této souvislosti bych rád studenty varoval před něčím, čemu říkám „korektura za hubičku“ a s čím se v současné době doslova roztrhl pytel. Kdejaký nádeník vám během leštění lakýrek, které si už chystáte k promoci, jen tak mimochodem nabídne i korekturu celé diplomky za pár šlupek. Avšak, lze takovou práci udělat za pár šlupek? No jistěže! Nechte mi tu nějaké drobné, já vám do toho udělám hromadu hodně červených random zásahů – hlavně na první a poslední stranu – a hop, máte to zpět „hotové“, navíc rychle jako blesk. Akorát mi to připomíná, jak jsem nedávno, radostí z fajn pořízení celý růžový, kupoval levné maso z nejmenovaného obchodního řetězce za polovic, udělal z něj výtečnou čínu, a přítelkyně z toho má žaludek naruby ještě dnes (já ne, žaludek mám silný; a v případě korektur za cuc bude záležet, jak silný žaludek bude mít oponent a porota). (Pozdější pozn.: psáno cca před deseti lety; dnes už to se silou žaludku není tak slavné; a moje náklonnost k podvodným korektorům je ještě nulovější.)
Nechci nikoho špinit a priori, ale ona tu, jako asi všude, platí selská matematika. Jak dlouho může trvat, než člověk práci přečte? Jak dlouho se bude „mordovat“ s jednou stranou? A kolik času bude vysokoškolsky vzdělaný odborník ochoten věnovat jedné straně za halíře, jež mu na ni vychází? (A nedomnívejme se, že co platíme, je korektorův výdělek; jsme v Čechách 21. století, v drasticky reálném, byť oficiálně nepřiznaném socialismu – v groteskní realitě přemrštěných daní a poplatků, které dotyčnému nechají z klientem zaplacené částky zhruba polovinu.) Kolik času může tedy korektor strávit nad rozplétáním naší enigmatické věty (a ruku na srdce – přinejmenším vždy tušíme, že takové věty v textu máme), když všech 50 stran musí mít – dle objektivního výpočtu – hotových do dvou hodin, po nichž ho čeká další podobně skvělá a smělá zakázka, aby si z almužen vydělal na denní chleba? Korektura za hubičku zkrátka není korektura, ale podvod (když ne na zákazníkovi, tak aspoň na státu).
Matematiku bych koneckonců doporučoval užít i v otázce dalšího fenoménu dneška: dva korektoři za cenu jednoho. Skutečně věříte, že za cenu, která je obvykle ještě nižší než průměrná tržní, se Vaší práci budou zodpovědně věnovat dva různí odborníci? No a proč by ne?! Vždyť u mě to taky čtou dva, vlastně chci říci tři…, ne, čtyři borci to ve skutečnosti čtou a opravují, jeden lepší než druhý! Nebo tak: doplňte si počet machrů podle toho, na kolik jste ochotni uvěřit. Při činu je stejně nechytíte. V tomto směru je totiž korektura (jako spousta dalších více méně virtuálních, online služeb) právě o důvěře: prakticky mohu – kdybych býval neměl příslovečnou páteř – přijmout zakázku, vaše peníze, neudělat skoro ani ň (anebo úplné ň, pokud zaplatíte předem), a poslat Vám to zpět s velkou pompou a voláním, kolik profíků na tom dřelo, až se jim kouřilo z nosů.
Virtuální (online) služby přirozeně vyžadují od potenciálního klienta jistou ostražitost. Přitom mne osobně by zarazilo už to, že někdo tak rád a otevřeně přizná, že na danou práci jeden korektor nestačí. Dva jsou tedy dost? Pakliže jeden nechává po sobě určitý druh chyb, protože chyběl například, zrovna když se vyučovaly čárky, je zde jistota, že ten druhý byl na čárky přítomen? Inu, nezbývá než doufat, že to nebyli kámoši a nešli tehdy za školu společně.
Samozřejmě to teď trochu zlehčuji… Ono to, aby text četli dva korektoři, skutečná má svůj smysl (člověk není stroj a na mnoha stranách prostě nemůže vychytat 100 % chyb, i kdyby hrozilo, že ho za jedinou ponechanou nastrouhají do salámu), a dokonce podobná praxe i funguje, avšak vypadá to v realitě „trochu“ jinak a hlavně je to ve výsledku podstatně dražší (např. v časopisech funguje celá struktura autor, redaktor/korektor, šéfredaktor, eventuálně ještě externí korektor, v produkčních firmách se zase v případě důležitého projektu sejde celá zasedačka, jež nenechá na billboardu nit suchou, než ho pustí skutečně do ulic, atd. – ale nic z toho nezakládá smysl výše uvedených, nebál bych se říci absurdních, nabídek).
Pakliže obojí (ono právě zmíněné plus podivně nízké ceny) zneužívá faktu, že práce korektora je něco, kam jako objednatel příliš nevidíte, nabádám k vybírání služeb s referencemi, spokojenými zákazníky, s výsledky. V úmyslu budovat takovou důvěryhodnost, kvalitní značku s určitým jménem jsem také založil Návštěvní knihu na své stránce, kde se mohou klienti vyjádřit. Toto je však na internetu vždy dvojsečné a poznal jsem to velice záhy: i mně samotnému přijde chvála, jaká se nakonec objevila, přehnaná a umím si představit, že zapůsobí spíše tak, jako by si to člověk psal sám (však jsem na výtečníky, kteří se v diskuzních vláknech chválí sami, i narazil – netýkalo se to sice korektur, nýbrž šarlatánského léčitelství, ale princip je stejný). Mám tedy tuto sekci své stránky zrušit? Mnohokrát jsem o tom uvažoval. Anebo mám své spokojené zákazníky prosit, aby mírnili své nadšení, vyjadřovali se jinak, nějak střízlivěji? Nebo mám „fejknout“ vstupy méně spokojené, zahrát si na nějakého nespokojence, abych dojem narovnal? Nejlépe by asi bylo, kdyby dotyční uváděli celé své jméno a snad ještě profesi či obor studia – avšak člověk nechce klienty otravovat, žádat po nich příliš, když je vděčný už za to, že se vyjádří alespoň nějak.
Jak tedy poznat, kdo poskytuje dobré služby, a kdo nikoli? Resp. jak to poznat předem? To je úkol velmi těžký a nakonec možná nezbude než prostě použít selský rozum, zvážit pro a proti nebo vsadit na instinkt, zkusit. Pokud někdo dočetl až sem, věřím, že to třeba zkusí zrovna u mne.
vaclav.trajer@centrum.cz