Situace na trhu knih neboli Piš hlavně „pro sebe“, ne pro zisk či slávu
Média, hlavně pak zahraniční filmy či seriály, nám představují spisovatele coby vážené osoby pohybující se v nejvyšších kruzích, povětšinou spokojeně lelkující a se skleničkou vybraného likéru v ruce bavící ostatní smetánku bryskními bonmoty. Mediální obraz spisovatele zkrátka ukazuje člověka „za vodou“, kterému může každý závidět.
Problém není v tom, že by takoví spisovatelé neexistovali, ale spíše v tom, že je velmi snadno začneme považovat za typický vzorek spisovatelské populace, zatímco toto jsou jen ti nejúspěšnější z úspěšných (vzpomínám si, jak kdysi spolužák, zahlédnuv ve výloze knihu s mým jménem, náhle vyjekl: Proč nám něco nekoupíš nebo nezaplatíš oběd, když jsi spisovatel?! – pro člověka, který do toho trochu vidí, zvolání zcela absurdní, a přitom docela typické, krásně ilustrující zmatené povědomí veřejnosti; ponechme přitom stranou, že se jednalo o knihu mého jmenovce, nikoli moji).
Realita, co se týká vztahu tvůrčího psaní a výdělku, je však zcela jiná. Lidí, kteří píšou a domnívají se, že jejich psaní bude někoho zajímat, jsou jen v ČR celé tisíce, zatímco takových, kteří se dokážou uživit čistě spisovatelstvím, je zde jen pár. Někdy se uvádí, že se dají spočítat na prstech, jindy se uvádí optimističtější číslo – obvykle záleží, jaká kritéria se použijí, ale výpověď je jasná: jdete-li po bohatství, nebo i jen po vidině, že bude možno na psaní jakkoli vydělat (uživit se například), hledejte jinou cestu. Tímto vůbec nechci někoho odrazovat od psaní, ale jaksi vyčistit pole – umožnit nalezení smysluplnějších motivací, zakotvení dané činnosti v opodstatněných základech, pomoci léčit jisté „snílkovství“.
V číslech neboli Pohled z druhé strany
Tvrdím, že největší odměnou pro člověka, který dosud nepublikoval, je to, pokud se mu publikovat v nakladatelství vůbec podaří, bez ohledu na to, zda mu z toho plyne nějaký zisk. A v této podkapitole se pokusím ukázat na reálných číslech (byť jen modelových), proč je skutečně těžké, aby kniha mohla vůbec vyjít, natož aby vydělala tolik, aby honorář pro autora stál za řeč.
Takže od začátku... Pokud chce dosud neznámý autor, aby mu u nakladatelství kniha vyšla, pošle redaktorovi ukázku z rukopisu spolu s anotací knihy a průvodním dopisem, tedy nabídkou k publikaci (viz detailněji v článku zde). Redaktor se probírá stohy těchto nabídek (samozřejmě kromě jiné práce), a pokud ho něco zaujme (a zaujme ho jen to, co je skutečně skvělé, resp. co slibuje výborný ohlas u čtenářů, jelikož toho průměrného má až nad hlavu), vyžádá si od autora k náhledu celou knihu. (Zde může u autorů docházet k obavám, zda mají svou drahocennou prvotinu vydat z ruky jen tak, bez jakékoli smlouvy, záruky... Co když jim to někdo ukradne, vydá pod jiným jménem, něco z toho obšlehne, „vypůjčí si“ hlavní myšlenku? – Takové obavy jsou asi přirozené, jelikož když už jsme něčemu věnovali tolik času, asi nám to za to stálo a považujeme to za dobré; nicméně, jak se v tomto článku pokouším ukázat, knihy nejsou žádný super-byznys, nevyplatí se je krást, a je tedy dobré si vždy položit otázku, zda se nepřeceňujeme, když myslíme, že zrovna náš výtvor bude přelomový trhák, který by byl výjimkou z tohoto pravidla – pokud bychom o tom stále byli přesvědčeni, možnosti, jak knihu více „zajistit“, určitě jsou; třeba si o nich povíme někdy příště).
Následně se nakladatelství a autor domluví na vydání a sepíší smlouvu, obvykle s určením výše nákladu a honoráře pro autora. Honorář může představovat buď jednorázovou částku (případně vyplacení určitým počtem výtisků namísto peněz), nebo procenta ze zisku. U autorů, kteří dosud nepublikovali, a výsledek prodeje je spíše nejistý, bych očekával procenta (nebo pokud jednorázový honorář, tak skutečně spíše směšný).
A pojďme rovnou k číslům. (Zde nechť má čtenář na paměti, že jde jen o model, limitovaný mnoha faktory – ceny se např. rok od roku mění, nemám k dispozici přesná statistická data apod. Cílem není zevrubná analýza, výpočty jsou založeny zčásti na vlastní znalosti poměrů a zčásti na selském rozumu – ovšem jen tak mohou být výsledky přenositelné na různé případy.)
Bude-li nakladatelství dané prvotině hodně věřit, dovolí si ji vydat třeba i v nákladu 1000 kusů (prodej nad 10 000 kusů už je v Čechách na přehlceném trhu úspěch a vyšší čísla už znamenají bestseller – nenechte se zmást údaji na knihách ze socialistické éry „vychází v nákladu 250 000 kusů“ – co platilo tehdy, neplatí dnes).
Náklady při tisku 1000 kusů, předpokládáme-li román o 200 normostranách bez obrázků, mohou činit 50 Kč za kus (opět připomínám, že ve hře je mnoho faktorů – ceny se značně liší i v závislosti na nákladu – při vysokých nákladech cena za kus samozřejmě klesá, zatímco při menším počtu kusů je až závratně vysoká).
Na pultech se takový román může prodávat např. za 300 Kč. Zhruba 50 % z ceny knihy na pultě si však mezi sebe dělí distributor, prodejce a stát (na dani), takže z jedné knihy prodané za 300 Kč jde k nakladateli 150 Kč. Odečteme-li náklady za tisk, má tedy nakladatel z jedné knihy 100 Kč.
Předpokládáme-li, že se do několika let prodá aspoň 70 % nákladu, má tedy nakladatel doma (ovšem až po čase, jelikož knihy jsou většinou v komisním prodeji) 70 000 Kč.
Toto je tedy jakýsi hrubý zisk nakladatelství (neberte mé ekonomické termíny doslova, v názvosloví jsem zcela laik), ze kterého ono musí zaplatit cca týden práce redaktora, půl týdne práce grafika, nějaký ten čas šéfredaktora, příp. marketingového oddělení a samozřejmě reklamu (bez které by se 700 kusů knihy rozhodně neprodalo) a režii nakladatelství (účetního atd.).
Uvažujeme-li, že redaktor je nenáročný a bere třeba 21 000, znamená to pro zaměstnavatele výdaj 40 000 měsíčně (ano, výdaje za zaměstnance, daně, pojištění a další poplatky odváděné našim kocourkovským státním a polostátním aparátům dosahují skutečně téměř 100 % toho, co zaměstnanec sám dostane), pak týden práce na knize stál 10 000 Kč. Dalších 15 000 rozdělíme mezi ostatní, kteří knize nevěnovali až tolik času jako konkrétní redaktor, nicméně zase třeba berou víc (šéfredaktor, manažer podniku). Následně ze zbývajících 50 000 poplaťme ještě reklamu a režii chodu nakladatelství, a budeme, dejme tomu na 35 000 zisku z knihy (po roce či několika letech prodeje).
A teď je na řadě otázka, kolik z toho dát autorovi. Nejsem marketingový expert, nebudu se zahrabávat do zbytečných úvah, a prostě předpokládejme, že si to mezi sebe rozdělí firma a autor půl na půl, tj. 17 500 pro autora. K tomu si odečtěme případně ještě nějaké ty daně ze zisku a jsme na částce, ohledně které je skutečně záhodno se ptát, zda se vyplatilo několik měsíců či let pracovat na knize, následně několik měsíců obesílat různá nakladatelství, a tyto peníze pak nakonec dostávat ještě v průběhu několika dalších let po částech, podle toho, jak jde prodej. (Je třeba uvažovat v takovýchto časových horizontech a v kategoriích určité náročnosti, a nikoli ve stylu: aha, tak když každá kniha vydělá aspoň patnáctku, tak to já napíšu každý měsíc jeden škvár a mám hotovou obživu aspoň na úrovni dělníka. Ne, takhle to skutečně fungovat nebude – uvažovali jsme knihu, která byla natolik kvalitní, resp. slibující dobré prodeje, že se nakladatelství rozhodlo ji vydat, což je na dnešním přehlceném trhu veliký úspěch).
Samozřejmě, že jde jen o modelový příklad, který měl ukázat, jakým způsobem lze o věci uvažovat, a že realita může být zcela jiná v závislosti na různých faktorech (například jsme zde neuvažovali e‑knihy). Kromě toho kniha se skutečně může stát bestsellerem, a pak můžeme částku násobit třeba i deseti nebo dvaceti (ale zvažme, zda nad takovou knihou nestrávil autor desetkrát víc času). Na druhou stranu je také pravda, že v některých věcech jsem byl dosti optimistický a může se stát i to, že se neprodá ani tolik kusů, aby se pokryly náklady. Vyloučili jsme také případy, kdy je autor nucen se na nákladech podílet, a nese tedy sám riziko prodělání – takové případy nejsou ovšem nic neobvyklého.
Proč tedy psát knihy?
Dosavadním rozborem a komentářem nechci říci, že pro začínajícího autora nemá cenu psát knihy, ale že nemá cenu psát knihy (beletrii) pro finanční zisk. Pokud tento nějaký bude, jistě bude příjemnou a zaslouženou odměnou, avšak jít do psaní s tím, že z toho bude byznys, nebo že se jím alespoň zajistím pro život, to by byl značně nešťastný podnik (znám i autory, kteří píší cíleně „na prodej“, tedy podle toho, co se zrovna nejvíc prodává, v jistém smyslu prostituují svůj talent, ale stejně nemají vyhráno – jde o oblast, kde se taková prostituce může poměrně snadno minout účinkem).
Současně však: kniha je určena ke čtení, takže čtenářskou obec nelze z procesu tvorby vyloučit. Když razím heslo Piš hlavně „pro sebe“, dávám to „pro sebe“ do uvozovek z dobrého důvodu: nemyslím tím „Piš tak, abys to mohl číst jen ty sám“, ale „Piš, pokud máš ze psaní radost, pokud tě to vnitřně naplňuje, těší“, čímž není ohled ke čtenáři vyloučen, ale pouze korigován. Nepředstavujme si čtenáře hned jako kupujícího, ale v první řadě jako čtoucího – jako někoho, koho naše kniha bude bavit, něco mu sdělí, přinese – tj. chtějte knihou spíše dávat než brát.
Samozřejmě ale, aby mohl čtenář knihu číst, musí se k němu dostat, a tradiční cestou, jak dostat knihu mezi čtenáře, je stále její vydání u zavedeného nakladatelství (o jiných možnostech si můžeme pohovořit v dalším příspěvku), a ohled marketingový, orientaci na určitou poptávku, nelze tedy zcela vyloučit, a tento ohled proto bude v mých „radách a tipech“ vždy přítomen.
Autor – pokud se nechce dostat do trapné situace – by měl pochopit, že on tu obvykle není ten, ke komu nakladatelství vzhlíží jako k umělci, který mu skýtá tu čest, že může vydat jeho knihu, ale spíše může být dotyčný rád, že mezi tím tisícem rukopisů, které do nakladatelství přišly (a např. desítkou rukopisů srovnatelné kvality), dal redaktor šanci právě jemu. Samozřejmě trochu přeháním, ne vždy je to tak jednostranné – občas se skutečně stane, že partneři jsou v tomto vztahu přinejmenším rovnocenní, ale není to až tak časté: většinou autoři svá díla přeceňují, neznají sílu konkurence a situaci na trhu (je to přirozené, že spisovatel je většinou spíše snílek než praktik, za to se nemusí stydět – avšak čím dříve si to uvědomí, tím dřív bude mít šanci svůj postoj korigovat a neskončit jako ti mnozí, kteří došli slávy až po své smrti, zatímco v životě se spíše trápili).
Ledová sprcha na závěr
Dojděte se podívat, kolik spisovatelských webů existuje a kolik lidí píše (prozatím využijte služeb strýčka Googla, než přidám i článek, kde o těchto webech napíšu pár slov). A nedívejte se na běžné píšící, ale jen na ty, co okupují vrchy žebříčků, protože ani ti většinou nepublikují – teprve až si budete moci zodpovědně říci, že jste lepší než oni, bude opodstatněno Vaše případné očekávání, že nakladatelství po knize sáhne.
Možná bude první návštěva takového webu ledovou sprchou – člověk zjistí, že není jediný nadaný široko daleko. Jenže pokud ledové sprchování ustojíte a budete ho navíc opakovat, postupně se pouhá nepříjemnost promění v ryzí zisk: získáte otužilost, resp. v našem případě nový pohled na věc, nové podněty a celkově vyspělejší přístup, oproštěný od sebeklamu.
Navíc; věc samozřejmě není tak jednoduchá. Protože, co to ve psaní znamená „být lepší než oni“ a co to znamená „dobrá kniha“? Dá se to nějak jednoznačně určit? Kdo to má určit? Nemůže být třeba i podstatný rozdíl mezi dobrou knihou z hlediska vyššího vkusu a dobrou knihou z hlediska trhu?
Na tyto a podobné otázky si zkusíme odpovědět v článku zde.
Příklad ze života, na odlehčenou
Jít za nějakým vnějším účelem, jiným než je účel čistě umělecký (aby kniha byla dobrá; aby se líbila samotnému autorovi, sdělil v ní, co sdělit chtěl), je vždy trochu ošemetné – trh se těžko odhaduje, psát dle poptávky by vyžadovalo určité statistické znalosti či obchodnickou obratnost. Dám příklad takové nevyzpytatelnosti osudu. Na studiích jsem ukazoval kamarádovi své rukopisy a koncepty jisté megalomansky pojaté mytologicko-hororové dark-fantasy. Moc se mu líbily. Přirozeně hned přišla řeč na ocenění, jež je možno v Čechách za psaní získat. Zmínil jsem Magnesii Literu. Roky plynuly, já fantasy ani nedopsal, odchýlil se k jiným žánrům, stal se redaktorem, korektorem, ztratil přímé spisovatelské ambice, a hle – po pár letech si v novinách přečtu, že Magnesii Literu dostal on, člověk, který tehdy ani nepsal, na žádnou literární cenu nepomýšlel a jakožto scénárista napsal později nějakou knihu „jakoby mimochodem“. A trefil se. Ambice nechci nikomu brát (koneckonců někdo je v nich jistě vytrvalejší), ale častěji se stane, že v této oblasti zvítězí ten, kdo to ani nečekal, neusiloval o to – viz za všechny např. autorka Harryho Pottera, která původně psala skromně jen pro vlastní děti. Proto opakuji: pišme v první řadě „pro sebe“, jen tehdy, pokud nás psaní těší, a jen to, co sami považujeme za dobrou literaturu, to, co chceme sdělit.
VAROVÁNÍ: Mé posudky autorských prací jsou ryze upřímné (jedině tak to má smysl), tudíž bývají z většiny tvořeny kritikou (ovšem konstruktivní, s konkrétními návrhy, jak kritizované aspekty zlepšit).