Korektury češtiny‚ překlady angličtiny a slovenštiny‚ tvůrčí psaní

Dobrá kniha vs. úspěšná kniha

Je obecně známo, že jedna věc je „populární“, druhá věc „kvalitní“ (či „dobrý“). Ne že by se to nemohlo v žádném z konkrétních případů krýt (koneckonců, záleží i na tom, jak si vykládáme ta slova „kvalitní, dobrý“), ale přece jen častěji zeje mezi uměleckou kvalitou a popularitou, komerční úspěšností apod. určitá propast. Zlí jazykové by dokonce tvrdili, že pokud je něco příliš populární, ani to dobré být nemůže, jelikož poplatnost davovému vkusu nutně znamená nenáročnost, plytkost, povrchní líbivost.

Něco pravdy na tom bude, to bezesporu, ale člověk by zas neměl propadat dojmu, že je úžasný, nepochopený génius, který předběhl svou dobu, jakmile zjistí, že o jeho výtvor nikdo nestojí. Napřed je třeba vyloučit jiné možné důvody neúspěchu, například to, že kniha třeba opravdu není dobře napsaná, že se věnuje něčemu, co zaujme jen úzký okruh čtenářů, její příběh je nezáživný, nudný, chybí zápletka, postavy jsou málo propracované, chovají se nelogicky, nemůžeme si k nim vytvořit ten správný vztah, chybí napětí, nějaká zajímavost celé věci, její neopakovatelné kouzlo, chytlavost, která by nás k četbě připoutala, a tak dále, a tak dále...

Máte-li podezření, že by něco takového mohl být Váš případ, třeba i jen v některých bodech, rád se na Váš rukopis nebo jeho část podívám, řeknu Vám svůj nestranný názor a přidám jistá doporučení, a to už od 300 Kč! Viz ceník zde.

I když... Jak jsme si už naznačili, to, že kniha dobře napsaná bude, automaticky nezaručuje úspěch. Trh je zkrátka komerční záležitost, a ohromnou roli zde, kromě faktorů, které ani nelze ovlivnit, hraje popularita autora, peníze vložené do reklamy, současná móda (ve smyslu toho, co je zrovna „in“, co je „cool“) a podobně. Halina Pawlovská může napsat cokoli, a stejně se to vydá, prodá a bude spisovatelka; Knižák by mohl vydávat za umění i flusanec na kousku nitě; Bořek Šípek udělá boom s každou lavičkou, a super-mega-boom, pokud bude ještě navíc Havlova (wau!) a postaví se za ni elita pražské kavárny... Nic proti zmíněným, jen dávám zábavné příklady. Dnes obecně je umění v první řadě o tom, šokovat, ohromit, vyprovokovat, vyjádřit se nevybíravě k ožehavé otázce dneška, ne udělat dobrý výtvor, dílo jako takové, ale to bychom se příliš vzdalovali základnímu tématu.

Pojďme k příkladům konkrétnějším a tvůrčímu psaní bližším. Mám velkou slabost pro dětské knihy, ale i časopisy. Sleduji situaci na trhu, tu a tam rád nahlédnu do starých dobrých jistot, Čtyřlístku nebo Mateřídoušky. Zoufal jsem si nad zhoršující se úrovní příběhů v nich, nad slabými zápletkami, chybějícími pointami, ubohým, nebo žádným, didaktickým rozměrem časopisu, přehnanou komerčností, podbízivým product placementem... Ale pořád to ještě šlo, žádná tragédie, asi prostě jen únava materiálu, možná poplatnost jaksi mělčí, uspěchanější době, říkal jsem si. Ale minulý měsíc přišel vrchol, kopanec do ksichtu kulturně uvažujícího člověka – přišel Jirka!

Kauza Jirka

Že nevíte, co je Jirka? To já taky nevěděl, ale děti to věděly. Zatímco Čtyřlístek nebo Mateřídouška (nemluvě o Ábíčku nebo Junioru, resp. jakýchkoli jiných trochu náročnějších věcech) leží na pultech zaprášené, po Jirkovi se jenom zaprášilo a práší se dál. Jirka je totiž youtuber, mladík, který hraje hry, natáčí to a dává s cool komentáři na Youtube (teď nevím, zda s tím slovíčkem „cool“ nejsem dokonce zpozdilý – užívalo se snad už i „swag“ nebo „mrtě“ a kdovíco dalšího). Přiznám se, že jsem žádný Jirkův příspěvek celý neviděl, ale viděl jsem zmíněný komiks, který dotyčný začal, na základě své popularity u školou povinných, vydávat. Viděl jsem cca tři „příběhy“, zcela bez zápletky, bez pointy nebo se zápletkou, pointou na úrovni slohové práce žáka základní školy, viděl jsem komiks po scénáristické stránce otřesný (díky bohu aspoň průměrně malovaný), viděl jsem něco krajně plytkého, povrchního, slabého... A přitom něco, na co by byly děti ochotny stát fronty jako za starých časů.

Představte si příběh o tom, jak hlavní hrdina sdílí na Facebooku status, že má radost, přátelé mu to lajkují a sdílejí a on má radost ještě větší, děkuje jim a přidá status, že jsou super fanoušci. (Přeháním jen málo.) Otřesné? Bezduché? Ale přitom totální hit, naprostý fenomén! (Tento článek píši v červnu 2016; možná, že v době, kdy ho čtete, už nějakého Jirku ani nedohledáte  – to je zas ta stinná stránka těchto velkých masově populárních fenoménů, nafouklých bublin.)

Nic proti Jirkovi osobně, je to jistě milý kluk, který dělá, co ho baví, a za to, že se podílí na zplošťování dětské mysli namísto jejího prohlubování, nemůže (a kdoví, možná že být co nejplošší, co nejméně náročný a co nejvíc jednoduchý bude v budoucnu spíše výhodou – již dnes mnohdy je). Použil jsem tuto kauzu ostatně jen jako příklad.

Co s tím?

Nuže, co mám já radit svým klientům, chci-li, aby byli v psaní úspěšní, aby nemuseli psát jen „do šuplíku“? Mám jim říci, ať se vykašlou na jakoukoli teorii kolem správné stavby příběhu, na budování postav, na logiku děje atd., a ať se radši zkusí námětem podbídnout nějaké určité vrstvě lidu, vlichotit se hlupákům vlastními hloupostmi, vybudovat si prestiž a jméno nějakým pitvořením a dílo nabídnout až potom – nejlépe rovněž pitvorné, ušité na míru již získanému publiku?

Ne. Myslím, že zůstanu u toho, že kniha má být v první řadě kvalitním dílem sama o sobě, bez ohledu na možné tupnutí populace, že příběh skutečně má mít určitý smysl, hloubku, nějaké sdělení, jeho hrdina má mít duši a charakter, i kdyby se obojího dostávalo čtenářům čím dál méně. Psaní „na efekt“, dle poptávky, trendů či pokleslého gusta obecenstva se ani naučit nedá a velmi často se snaha o ně mine účinkem. Osobně myslím, že i v tom, čemu se říká „komerční podbízivost“, je většinou velký díl upřímnosti (když ne ze strany producentů, tak samotných interpretů): Lunetici nebo Holki podle mne mysleli svou tvorbu vážně, opravdu je bavila a šla z nich, takříkajíc od srdce.  

Pravda je ovšem i to, že kniha, alespoň ta určená k vydání, je fenomén společenský, a tudíž ohled k někomu, kdo ji bude číst, nelze ani od procesu výstavby knihy zcela oddělit. Určitě neuškodí, když bude mít autor aspoň přibližně na zřeteli svého typického čtenáře, jemuž je kniha určena. Nemusí se samozřejmě vždy shýbat před jeho virtuálními imperativy ve stylu „tohle tam nepiš, i když bys to tam chtěl, protože to se mi líbit nebude a nekoupím si to!“, ale naopak existují i žánry, kde je nevzetí ohledu ke čtenáři velmi hrubou chybou – například v dětské knize nemůžeme mluvit sprostě apod. A stejně tak ani obecné držení se v mantinelech určitého žánru nelze brát automaticky jako podbízivost či nedostatek originality. (Častěji se setkávám s tím, že začínající spisovatelé naopak ohled k žánru / žánrovému čtenáři nedodržují – píší například horor, ale ten je málo strašidelný; píší detektivku, ale chybí napětí, zajímavé rozuzlení; píší romantiku, ale je v ní málo lásky...).

Rozumný střed

Mít při psaní na zřeteli svého typického čtenáře, to je rada k nezaplacení, chce-li člověk, aby mu kniha někde vyšla. Já například, neznaje dřív takovou poučku, napsal několik románů, z nichž jeden je fantasy protkaná negativistickou filosofií (čtenář fantasy čeká více děje, filosofie ho unaví; filosof zas o fantasy nestojí – kdo to bude číst?), druhá heroický epos v rozvleklém barokním stylu plný fekálního humoru (najde se čtenář pro takový žánr?) a konečně třetí příběh pro děti s nekrofilními prvky (kdo by tohle dětem dovolil?). Na druhou stranu, kdybych takovou poučku znal, užil bych jí, a napsal tedy jiné věci, nějaké „pro trh“? Myslím, že rozhodně nikoli. Ale byl bych více v obraze, co se týká možností vydání, a ušetřil si třeba i nějaká ta zklamání. Anebo bych přitvrdil, nechal stranou i poslední ohledy, které jsem měl, udělal dětskou knihu ještě nekrofilnější, fantasy ještě filosofičtější – když už to nemá mít typického čtenáře, tak ať ho to nemá tuplem, ať vznikne skutečná kuriozita!

Zkrátka, vždy se vyplatí mít teoretický rozhled a znát „pravidla“, ať už je nakonec budete chtít dodržet, nebo porušit.

VAROVÁNÍ: Mé posudky autorských prací jsou ryze upřímné (jedině tak to má smysl), tudíž bývají z většiny tvořeny kritikou (ovšem konstruktivní, s konkrétními návrhy, jak kritizované aspekty zlepšit).